Jmenuji se Marek a v 16 letech jsem prodělal amputaci levé dolní končetiny v bérci (tj. pod kolenem) po mnou zaviněném střetu s vlakem. Nebudu nikomu říkat, že můj život je stejný, úplně v pohodě a vlastně se mi nic nestalo. To bych samozřejmě lhal. Ale život může být poměrně bohatý, pokud se člověk naučí pár zásad, které ho životem „bez nohy / s nohou“ tzv. protáhnou. Sepíšu pár z nich, které mě mým životem protáhly k mojí spokojenosti:
Zásada č. 1 – ať už se vám na tom chodí sebelíp a cítíte se s tím sebekrásněji, pořád je to umělá hmota, které se musíte podvolit vy a pokud dá noha signál: Odpočívej!, tak nic jiného neuděláte. Toto je jedna ze dvou zásad, které je opravdu těžké si nastavit v hlavě a dodržovat je.
Zásada č. 2 – při dopadu z výšky větší jak 1m na protézu, se protéza zlomí – v podstatě pokaždé!
Zásada č. 3 – udělat autoškolu a následně řídit auto se s tím víceméně bez problémů dá, i když instruktor ze startu lekcí má velmi vyděšený výraz, když mu oznámíte, že máte poněkud horší cit na spojce.
Zásada č. 4 – fotbal se hraje blbě, ale nic nikomu nebrání si udělat trenérské licence a stát se fotbalovým trenérem.
Zásada č. 5 – na velké taneční výkony to není, ale na koncerty a festivaly se dá jezdit normálně dál (v tomto bodě bych rád odkázal na zásady č. 1 a 2).
Zásada č. 6 – v roce 2016 to zatím nevypadá, že by vědci přišli na to, jak nám končetiny znovu dorostou, takže je třeba se s tím smířit a nenechat se limitovat dokud ovšem nedojdeme k zásadě č. 1.
Zásada č. 7 – vystudovat vysoká škola se dá. Stejně tak najít a udržet si práci. Obojí je stejně otravné s nohou i bez nohy soudě dle kolegů a kolegyň. Opravdu v tomhle noha nezabrání!
Zásada č. 8 – pokud respektujete zásady č. 1 a 2 a zbudou vám peníze po účasti na akcích ze zásady č. 5, můžete i v klidu cestovat na různé jednodenní výlety, vícedenní i poměrně dlouhé dovolené.
Zásada č. 9 – holkám to nevadí (nevím, zda se tady odkazovat na zásadu č. 1).
Zásada č. 10 – stejně jako č. 1 je tohle to nejdůležitější. Nelitovat! Někdy je to těžké, ale pořád je to život, a že ho můžeme žít, je super. Jen je potřeba si to uvědomit.
Podobné příběhy
„Dlouhou dobu jsem žila život staré nemohoucí paní zavřené v malém bytě, ne život ženské v nejlepších letech“. Jmenuji se Eva a o nohu pod kolenem jsem nepřišla následkem úrazu či nehody, ale díky nemoci. Od 23 let bojuji s revmatoidní artritidou a artrózou, což jsou velmi bolestivá onemocnění…
Když mi bylo třináct let, změnil se mi od základu život. 10. června 1997 jsem chtěl vyjet odpoledne na kole s bratrem na ryby. Svoje kolo jsem měl sice doma, já ale chtěl mámino horské kolo. Musel jsem ji přemlouvat, aby mi ho půjčila. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale když jsem jí slíbil, že budu opatrný, nakonec tedy svolila…
menuji se Martin. V červenci roku 2002 jsem si při pracovním úrazu pořídil mou první zlomeninu v životě. Jaké bylo mé překvapení, že ze zlomeniny se vyklubala amputace LDK nad kolenem. V ten moment jsem si nedokázal představit život bez mých koníčků…
Jmenuji se Petr a o nohu nad kolenem jsem přišel před 23 lety následkem pracovního úrazu. Z jeřábu na mě spadl dvou tunový plech . V nemocnici jsem se probral po čtyřech dnech s nohou zavěšenou a v železech. Lékař mi sdělil, že operace trvala devět hodin, zranění byla velmi devastující a že došlo k velké ztrátě krve. I přes veškerou snahu lékařů mě musela být noha po dvou týdnech amputována.
Zdeněk s amputací levé dolní končetiny absolvoval svatojánskou cestu na běžném turistickém kole do Santiaga de Compostella….
Blíže normálnímu životu