Jmenuji se Martin. V červenci roku 2002 jsem si při pracovním úrazu pořídil mou první zlomeninu v životě. Jaké bylo mé překvapení, že ze zlomeniny se vyklubala amputace LDK nad kolenem. V ten moment jsem si nedokázal představit život bez mých koníčků: turistika, myslivost, sport.
Po propuštění z nemocnice mé myšlenky byly všelijaké. Ale jak mi řekl otec „MARTINE, KDYŽ NEJDE O ŽIVOT JDE O HOVNO.“ Tato věta mne nějak nakopla. Začal jsem opět chodit do lesa sice ještě jen o berlích, ale i to byl pro mne malý úspěch. Svého prvního srnce jsem ulovil přesně na den za dva měsíce po amputaci. Pomalu, ale jistě se již rýsovaly i mé první krůčky na železe (protéze). A začínal jsem objevovat život s protézou a zjištoval, co si s ní můžu či nemůžu dovolit. Nebylo to lehké, ale dnes jsem tomu rád, že jsem to zvládl. Vrátil jsem se k turistice a hledal další výzvy. Jednou z nich bylo naučit se jezdit na kajaku, což se podařilo. Rok po amputaci jsem začal hrát sledge hokej, který hraji do dnes. Nějakou dobu jsem byl i členem reprezentace.
Díky hokeji jsem zjistil, že mé postižení oproti jiným je „zanedbatelné“. Sice jsem něco ztratil, ale zase jsem objevil nové obzory a výzvy. A uvědomil si, že se člověk z nástrah života nesmí po……..!
Podobné příběhy
Jmenuji se Petr a o nohu nad kolenem jsem přišel před 23 lety následkem pracovního úrazu. Z jeřábu na mě spadl dvou tunový plech . V nemocnici jsem se probral po čtyřech dnech s nohou zavěšenou a v železech. Lékař mi sdělil, že operace trvala devět hodin, zranění byla velmi devastující a že došlo k velké ztrátě krve. I přes veškerou snahu lékařů mě musela být noha po dvou týdnech amputována.
„Dlouhou dobu jsem žila život staré nemohoucí paní zavřené v malém bytě, ne život ženské v nejlepších letech“. Jmenuji se Eva a o nohu pod kolenem jsem nepřišla následkem úrazu či nehody, ale díky nemoci. Od 23 let bojuji s revmatoidní artritidou a artrózou, což jsou velmi bolestivá onemocnění…
Jmenuji se Marek a v 16 letech jsem prodělal amputaci levé dolní končetiny v bérci (tj. pod kolenem) po mnou zaviněném střetu s vlakem. Nebudu nikomu říkat, že můj život je stejný…
Když mi bylo třináct let, změnil se mi od základu život. 10. června 1997 jsem chtěl vyjet odpoledne na kole s bratrem na ryby. Svoje kolo jsem měl sice doma, já ale chtěl mámino horské kolo. Musel jsem ji přemlouvat, aby mi ho půjčila. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale když jsem jí slíbil, že budu opatrný, nakonec tedy svolila…
Zdeněk s amputací levé dolní končetiny absolvoval svatojánskou cestu na běžném turistickém kole do Santiaga de Compostella….
Blíže normálnímu životu