Když mi bylo třináct let, změnil se mi od základu život. Vyjel jsem s bratrem na ryby. Svoje kolo jsem měl sice doma, já ale chtěl mámino horské kolo. Musel jsem ji přemlouvat, aby mi ho půjčila. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale když jsem jí slíbil, že budu opatrný, nakonec tedy svolila. Asi v půli cesty nás začal předjíždět kamion. Bratr stihnul uhnout na chodník, ale mě kamion zachytil přívěsem za nohu a táhl mě asi 20 metrů sebou. Co bylo potom, si nepamatuji. Probudil jsem se až v nemocnici. Do školy jsem se vrátil po roce, ale o stupeň níže. Chyběli mi kamarádi z bývalé třídy. Do maturity jsem nedělal žádný sport. Trvalo nějakou chvíli, než jsem se vyrovnal s tím, co se stalo.

Sledge hokej jsem začal hrát za Zlín až po maturitě. Zlínský klub vznikl v roce 1999 a byl to první sledge hokejový klub v České republice. Hraji za něj dodnes, navíc však ještě hraji v české sledge hokejové reprezentaci. Se zlínským klubem trénujeme jednou týdně a skoro každý víkend máme zápas. Když zápas není, většinou jsme s reprezentací na soustředění. Je to často fyzicky i psychicky náročné, ale mě to baví a navíc mi kolegové v práci vychází vstříc, takže to jde všechno zvládnout. Díky sledge hokeji jsem navštívil spoustu zajímavých míst. Hráli jsme například v USA, Kanadě, Jižní Korei, Rusku, Německu, Švédsku, Itálii, Holandsku. Naposledy jsme byli letos v únoru v Japonském městě Nagano, odkud jsme přivezli bronzové medaile. I když většinou jezdíme mezi hotelem a stadionem, vždycky se najde čas na nějaký výlet.

Mám za sebou také dvě paralympiády ve Vancouveru a v Soči. Byl to nezapomenutelný zážitek a proto bych se rád dostal i na paralympiádu do Koreje a poté za 6 let i do Pekingu. Ve volném čase jezdím rád na handbiku, nebo jsem s přáteli a rodinou. Kolo mám moc rád a jednou bych chtěl uskutečnit nějaký větší výlet.